Poruchy příjmu potravy:Můj příběh I.
Je to už nějakou řádku let nazpět, kdy jsem se poprvé setkala s poruchami příjmu potravy. Nejprve mě nenapadlo, že bych jimi sama někdy mohla trpět. Jídlo bylo vždy mým kamarádem a nedokázala jsem si představit, že bych někdy řešila, jestli si dám do pusy kus papriky. Byla jsem vždy sportovně založená a milovala jsem, když jsem mohla být jakkoliv v pohybu. Dělala jsem cheerleading, chodila do školy, byla jsem jednu z těch, která byla ve třídě poměrně slyšet a nechyběla na žádné společenské akci. To se jednoho dne téměř jako mávnutím kouzelného proutku změnilo. Dobře, možná ne ze dne na den, ale do roka jsem byla poloviční.
Jak to tak bývá, kolem svého 17. roku jsem začala dospívat. Kulatit se. Do toho jsem začínala žít sexuálním životem a nasadila hormonální antikoncepci. A vyrazila na 10 denní výměnný pobyt do Francie. Vlivem toho všeho jsem po těch deseti dnech přijela do Česka o 7 kilo těžší. 7 kilo za 10 dní! Nevím, jestli jsem něco přibrala už předtím, nebo jestli to opravdu byly všechny ty croissanty, každopádně to bylo velké sousto. Rodiče si samozřejmě neodpustili poznámky typu: “Ty jsi se nám tam nějak opravila.” a já, jako roztleskávačka, která si na svém vzhledu vždy dávala záležet, jsem to nenápadně vstřebávala. Nejprve jsem se rozhodla, že vyřadím sladké a začnu se o trochu více hýbat. Takhle se mi podařilo pár kilo zhubnout a byla jsem nějakou dobu spokojená. Jenže co čert nechtěl, netrvalo dlouho a do hubnutí jsem se pustila znovu, protože když už se mi podařilo zhubnout až sem, tak to určitě půjde ještě více.
Najednou jsem lítala v anorexii. Ta u mě trvala přibližně rok, kdy se to pořád točilo nahoru a dolů. Nejprve jsem si sama našla terapeutku, po jednom sezení jsem měla pocit, že už je to lepší. Přes Vánoce jsem přibrala, jenže jak rychle sem přibrala, tak rychle jsem potom zase zhubla. A to už jsem tak akční ve vyhledávání pomoci nebyla. Snažila jsem se svoje ubývající kila co nejlépe skrývat. Až mě jednou mamka zahlédla v koupelně, to jsem byla téměř na svojí nejnižší váze a ještě se mi podařilo před mamkou přeřeknout a říct jí dokonce o deset kilo méně, než jsem opravdu měla. Mamka mi v šoku vlepila facku. Do dneška si tu situaci pamatuju. 😀 A opravdu se tomu směju. Je to až skoro tragikomické. Od tohohle momentu si rodiče začali uvědomovat, že je to v háji. Taťka oslovil Anabell, kde mi domluvil schůzku. Já jsem naštěstí měla celou dobu tendence se z toho dostat, na schůzku jsem šla a pak už jsem si vše zařizovala sama. Dostala jsem kontakty na psychoterapeuty a na nutriční. Našla jsem si ty, kteří mi nejvíce ladily s mým nastavením a započala cesta k uzdravení. Ta rozhodně nebyla jenom cestou vzhůru.
“Pamatuji si momenty, kdy jsem seděla před zrcadlem, stále na své téměř nejnižší váze, věděla jsem, že číslo na váze je už dost nízko, ale já v tom zrcadle pořád neviděla hubenou holku. Nerozumněla jsem tomu, jak je to možný.”
Rodiče se snažili mě podporovat, jak to jen šlo. Pořád jsem potřebovala jasnou strukturu toho, kdy a co budu jíst. Měla jsem jasně dané hodiny, kdy k jídlu usednu a mimo ně to pro mě nebylo možné. Nastavila jsem si to tak, abych měla minimálně pět a maximálně šest jídel denně (snídaně, svačina, oběd, svačina, večeře a někdy druhá večeře). Držela jsem se toho modelu, že po hlavním jídle následuje dezert. Tenhle způsob mi pomohl překonávat tzv. “fear foods” a já tak do svého jídleníčku pomalu znovu zařazovala potraviny jako jsou čokoládové zmrzliny (pěkně ty pořádně sladké, žádné náhražky 
) a pečivo, protože to jsem do vypuknutí anorexie milovala. V hlavních jídlech jsem ale pořád byla dost vybíravá. Hodně jsem se přiklonila k bio, alternativnímu stylu jídla. Což vlastně nevnímám jako nic špatného. Jen to znamenalo, že toho na talíři někdy budu mít mnohem více než ostatní, protože většina těch jídel měla sama o sobě nižší kalorickou hodnotu (a já potřebovala přibrat ještě pěknou řádku kil, abych mohla normálně fungovat). Podařilo se mi přibrat na zdravou váhu a nějakou dobu jsem fungovala dobře. Pak ale přišel vlčí hlad.
To je celkem běžná zkušenost lidí, kteří se zotavují z PPP. Když si tělo začne zvykat na pravidelný příjem potravy, může mít pocit, že stále nemá dost. Je to dáno i tím, že když se tělo dostane do stavu hladovění, zpomalí se metabolismus a prioritou se stane ukládání tuků. Proto může být obtížné začít najednou jíst větší porce a přestat mít pocit neustálého hladu. Je však důležitá trpělivost a dodržování pravidelné stravy, aby se tělo postupně přizpůsobilo a pocit hladu se snížil. To jsem tehdy nevěděla, takže pro mě vlčí hlad představoval velký strach a nejistotu, kterou jsem začala řešit tím, že jsem si jídlo neodpírala, ale pak jsem ho všechno vyhazovala. A s tím přišla bulimie.